O autoru
Fra Slavko Barbarić, OFM, nar. r. 1946 v Dragićině v blízkosti Medžugorje. Kněžské svěcení přijal v roce 1971. Filozofii a theologii studoval v Sarajevu a Schwazu, roku 1973 získal magistrát v Grazu (Rakousko). Doktorát z pastorační theologie získal roku 1982 ve Freiburgu (Německo).
V lednu 1982 začal pracovat s poutníky v Medžugorji, kde vedl duchovní cvičení a semináře. Po celém světě konal přednášky o medžugorských událostech. Je autorem mnoha textů a knih o medžugorské spiritualitě, jsou přeložené do dvaceti jazyků.
Fra Slavko zemřel na Križevaci v pátek 24. listopadu roku 2000 v 15,30 hodin po dokončení modlitby Křížové cesty s farníky a poutníky.
O knize
Pro opravdu věřícího křesťana je zpověď stěžejní a ústřední skutečností jeho křesťanského života, protože křesťanský život je nemyslitelný bez svátostného smíření s Bohem a s lidmi. Tohoto usmíření není možné dosáhnout žádnými dohodami a vzájemnými ústupky, jak to dělají státníci, ale naprostou proměnou srdce a ta se zcela uskutečňuje jen v lítostné svátostné zpovědi.
Nicméně existují i vážné obavy, že křesťanští věřící nechápou zpověď tak, jak by to bylo v duchu evangelia zapotřebí. Často ji berou příliš povrchně a příliš nesprávně. Není vůbec ojedinělé, že se k této svátosti přistupuje jako k mučivému soudnímu jednání, které je zapotřebí nějak přežít. Když se v nějakém křesťanském společenství vedou rozhovory o zpovědi, nejčastěji je slyšet názor, že zpověď je jen odříkáváním hříchů a čekáním na pokání a rozhřešení. A ti, kdo si myslí, že nejsou hříšní, nebo že jsou dokonce neposkvrnění, rádi sebevědomě zdůrazňují, že nikoho nezabili, že nic neukradli ani nic nezapálili. Zpověď se jim pak převážně zúží jen na to. Zřídkakdy se najde někdo, aby do zpovědi zahrnoval i hříchy zanedbání.
Zpověď je však především třeba vidět jako setkání hříšného člověka a milosrdného Boha, jako návrat ztraceného syna do domu dobrého Otce.
Předmětem zpovědi není jenom spáchaný hřích, ale i nevykonaný dobrý skutek, zvláště pak neprojevená láska k Bohu a k bližnímu. Vždyť v Zákoně je láska největším přikázáním. Ale neprojevená láska je největším hříchem proti Zákonu, tím je pro křesťana Ježíšovo evangelium. Kdo nehřeší proti lásce, je opravdu neposkvrněný člověk. Ale takoví neposkvrnění lidé nejsou nikde. Podle toho není bez hříchu dokonce ani ten, kdo sice nezpůsobil žádné zlo, ale přikázání lásky zcela nenaplnil. Všichni jsme hříšníky a všichni jsme hříchem zraněni. Raněnému je proto třeba podat lék a léčit ho.
Nemocný potřebuje uzdravení a tím je právě zpověď. Ta je léčebnou i zotavovnou. Hojí naše raněné srdce. Ona uzdravuje naši nemocnou bytost. Lékařem i léčitelem je sám Bůh a prostředníkem je kněz, zpovědník. Bude-li zpověď vnímána tak, jak by ji skutečně bylo třeba pochopit, pak každá křesťanská zpověď bude mnohem hlubší a mnohem přijatelnější, než jak to často bývá.
Tato knížka vzniklá ze zkušeností s medžugorskými událostmi, ti chce být průvodcem na cestě. Chce ti pomoci pochopit, jak se tvé srdce může proměnit v trvale krásný, rozkvetlý květ, plný svěžesti. Květ, který bude ustavičně vonět MÍREM a USMÍŘENÍM. Tato knížka ti chce pomoci, aby ses květem i plody svého srdce fascinoval, vždyť rozkvetlé srdce přináší: LÁSKU, DOBROTU, ODPUŠTĚNÍ, MILOSRDENSTVÍ, POKOJ, DOBROČINNOST, SÍLU, MOUDROST. Chce ti pomoci, aby ses nadchl pro práci na poli svého srdce, protože se to vyplatí.
Autor mluví
Věřím, že se každý z nás setkal s otázkou, která ho trápila nebo stále ještě trápí: Proč existuje hřích? Proč je něco zakázané a proč se „něco“ za hřích považuje? Jsem přesvědčený, že málokdo z nás byl ušetřen těchto pochyb. Možná je hřích jen proto vymyšlený, aby nás zastrašoval, aby nás držel na uzdě, aby se nám snadněji přikazovalo. Nezapochybovali jsme někdy v hloubi duše, že hřích vymyslili staří? Rodiče, Církev nebo někdo jiný odvolávající se na Boha, aby tak uskutečňoval svou svévoli?
Možná mne lépe pochopíte, když zde vylíčím zážitek, který nosím v duši. Již v letech studií semináře mne sužovala otázka, proč „něco“ je hřích. Ale nikdy jsem se ji neodvážil vyslovit nahlas, protože se mi zdálo, že bych vypadal pokud ne hloupý, pak určitě bezbožný. Jako temný stín mne ta otázka provázela a trápila stále. Když jsem se stal knězem, svatou zpověď jsem se snažil brát vždy vážně, ale přesto mne moje otázka neopouštěla. Slýchal jsem různé zážitky lidí a v hloubi duše jsem cítil, že mnozí nepochopili správně, v čem hřích spočívá. Tím pak zpověď snadno přejde v něco zaběhlého, přičemž není nikdy jisté, zda někdo svého provinění i opravdu lituje.
Jako mladý kněz jsem upadl do hluboké krize. Ptal jsem se, k čemu zpověď je. Od oltáře hlásáme Radostnou zvěst – evangelium, mluvíme o hříchu a nabádáme, aby se přestalo s hříšnými návyky. Ve zpovědi nebo v kázání jsem ale zřídkakdy slyšel, že by někdo byl Kristovými slovy vyzýván k tomu, že s hříchem se musí přestat. V hloubi duše jsem se ptal, proč tedy vůbec kázat, proč vůbec zpovídat. Chtěl jsem vidět alespoň nějakou změnu od jedné zpovědi ke druhé. Jelikož jsem ten rozdíl nenacházel, otázka byla pro mě stále více rozsáhlejší a svízelnější.
Jestliže duchovní neodhalí smysl svého poslání, zvláště pozvání ke smíření, v tom vidím začínající drama mnohých kněžských povolání. Stejně tak jasně vidím, že mnozí křesťané, zvláště mladí, mají se zpovědí potíže. Častokrát se totiž ptají: „To zase musím říkat totéž? Proč to musím knězi říkat?“ Mnohokrát proto dochází k tomu, že uvádějí jen okrajové a nepodstatné věci a že důležité skrývají a nesdělují. To se jistě stalo každému mladému člověku, hlavně v letech dospívání a vývoje obecně. Mnozí přestali ke zpovědi vůbec i chodit. Kněze pak rmoutí, že ti, kteří by se potřebovali vyzpovídat, nepřicházejí, a ti, kteří přicházejí, zpověď jen povrchně odbývají.
Vzpomínám si na jednu věřící, která mne požádala o rozhovor na téma zpověď a jasně zdůraznila, že se vyzpovídat nechce. Její první slova byla: „Proč se musím zpovídat knězi, který je člověkem jako já? Já se zpovídám přímo Bohu!“ Na okamžik jsem se zarazil. Cítil jsem se jako chycený do kleští. To byla i moje otázka. Nevěděl jsem, co mám odpovědět. Pak jsem řekl: „I já mám se zpovědí stejný problém. Proč se lidé musejí zpovídat knězi, který je jenom člověk! Asi se to neděje jen z toho důvodu, že jsou kněží zvědaví a chtějí se dopátrat, co jste udělali. Jsem přesvědčený, že jim nikdo z lidí neříká nic nového. Kněz zná všechny hříchy, všechny lidské skutky. Váš problém je i můj problém.“
Ona se na chvilku odmlčela a najednou jsme si rozuměli: Zde jde o něco jiného! Otázkou není, proč je nezbytné se zpovídat, ale jedná se o něco mnohem hlubšího. Jedná se o setkání raněného a Lékaře, hříšného a Svatého, uraženého a Utěšitele, pokořeného a Toho, který pozvedá pokorného, hladového, a Toho, který sytí hladového, ztraceného a Toho, který opouští 99 ovcí, aby našel jednu ztracenou, toho v temnotě a Jeho, který řekne, aby bylo Světlo, toho, který nezná cestu a Jeho, který říká, že je Cesta, usmrceného a Jeho, který říká, že je Život, osamělého a Jeho, který chce dělat společnost lidským synům. Dlouho jsme hovořili a oba jsme se uzdravovali v porozumění zpovědi.
Témata
SPRÁVNÁ OTÁZKA
NEJVĚTŠÍ HŘÍCH
PRACOVAT NA SRDCI
KDO JE MĚŘÍTKEM?
ZPOVĚĎ – PROČ?
O PŘÍPRAVĚ NA ZPOVĚĎ
O POKÁNÍ
PŮSOBENÍ SATANA
ZPYTOVÁNÍ SVĚDOMÍ
Nakladatel: ICMM
Autor: fra Slavko Barbarić
Jazyk: čeština
Překlad / Korektury: Monika Štampfelová / Jana Zapletalová
Rok vydání: 2023
Formát: 195 x 120
Počet stran: 108
